Podejte mi důtky, dlouho jsem se nebičoval…

Zažil jsem zajímavé setkání. Koučoval jsem hráčku, která byla pod tlakem. Představte si papiňák, který brzy bouchne. Ne, to je málo. Představte si papiňák, který nacpete do hydraulického lisu. Myslím, že tak nějak se mohla cítit.

“Šéf na mě tlačí s výsledky. Firma na mě tlačí. Přítel na mě tlačí. A teď ještě ty po mě budeš něco chtít. Já už to nevydržím!” 

To nám ta hodina pěkně začíná, což?

 Kdo tahá za páčky?

Poté, co jsme šli v hovoru do hloubky, sdílel jsem s mojí klientkou něco, čeho jsem si všiml. “Víš, že když o tom všem mluvíš, docela se kritizuješ?” Po její tváři přeběhl náznak uvědomění. Pak zkřivila rty. Několikrát rychle zamrkala. Spodní ret se nepatrně chvěl. Nebýt to na Skypu, lovil bych v tašce kapesníky. Ale na pláč nedošlo. Ne tentokrát. Přišel jen proud uvědomění o tom, jak se sebekritika promítá do jejího života. Jak ji snaha být pro ostatní perfektní drtí, jako podrážka boty drtí brouka, co měl zrovna špatný den.

 

Představte si, že ve vaší hlavě bydlí vyžírka jménem Perfekcionista. S ujetým nadšením tahá za páčky na řídícím pultu jako pokroucená verze čaroděje ze země Oz. Hýká nadšením pokaždé, když vám pošle myšlenku jako: “Dnes jsem neudělal dost obchodů. Šéf mě seřve. Jsem neschopnej. Vstal jsem o pět minut později, to je na houby. Ta polívka je moc slaná, to jsem zvoral. Měl bych trávit víc času s dětmi. A to mám před sebou ještě milión věcí. Cvičit už dnes nestihnu, měl jsem se snažit víc.”

Lůzr, co má styl

Mám něco na srdci, co bych s vámi chtěl sdílet. Věci se nezmění, pokud se budete kritizovat. Pokaždé, když se zbičujete svou vnitřní kritikou, nezmění to nic na faktech. Víc obchodů neuděláte. Polívku neodsolíte. Čas nevrátíte a cvičení stejně zůstane na další den. Nebudete ani lepší ani horší. Jen si na sebe vytvoříte tlak jako moje klientka. A Perfekcionista ve vaší hlavě bude tančit radostí jako ošklivý skřítek, který někomu podkopl nohy. 

Už je to pár let, co jsem se naučil být excelentní lůzr. Gentleman, co nikdy nespěchá. Ve světě, kde sami na sebe klademe vyšší a vyšší nároky. Ve světě, kde očekáváme výsledky a zapomínáme žít. Ve světě, kde se snoubí vysoké požadavky s neúprosným kalendářem všedního dne. Není to o tom, aby nám na věcech nezáleželo. Není to o tom, že vzdáte svoji cestu (za) skvělým životem. Mnohem víc to vnímám jako přijetí nedokonalosti jakou součásti celku. Užívání si proher. Se stylem, který náleží těm, kdo vědí.

Promeškal jsem krupobití nebo půlku života?

Jedna z mých oblíbených kapel zpívá: “Promeškal jsem krupobití, právě jsem se trýznil nůžkami…” (Kdo správně určí, co je to za kapelu, má u mě pytlík gumových medvídků). Mě se ten verš líbí. Vidím ho u mnoha lidí v praxi, každý den, od svítání do klekání. Zatímco se řádně trýzní za věci, které mohli udělat lépe, nestihli nebo odložili, meškají. Někdy promeškají krupobití. Tu skvělou chvíli, kdy do letního horka padají kusy ledu a vzduch voní ozonem. Jindy promeškají celý život.

Moje hráčka si to uvědomila. Každý den mi sdílí, jak se posouvá. Jak její nový přístup přináší víc výsledků, lepší atmosféru v práci i hlubší lásku a porozumění v jejím vztahu. Mám z jejích zpráv radost. Když si je přečtu, často jdu ještě o poznání radši měnit mysli, sdílet myšlenky a spoluvytvářet lepší žití. A jindy zase nejdu. Necítím se na to. Jsem unavený. A tak to nechám být. Aniž bych se za to bičoval.

Jak to máte vy? Vidíte tohle téma podobně? Anebo úplně jinak? Přispějte do diskuze! 🙂