Koláče bez práce a bezuzdná snaha kontrolovat život

Nejspíš všichni znáte tu chvíli, kdy se vaše oči střetnou s někým jiným, neznámým na ulici. Jako by během chvilky probleskla jiskra poznání. Pochopení. Zalíbení? A pak se ten dotyčný vydá směrem k vám a řekne si o peníze. Tenhle transcendentní zážitek lze pravidelně a opakovaně prožít v Brně například u hlavního nádraží. Snadno se pak naučíte nekoukat moc kolem sebe a blížící se jedince už zdáli odkazovat do patřičných míst. Jenže tentokrát to byl jiný příběh. Lepší.

Když telefonuju, tak chodím. A tak se často stane, že korzuju v okolí Imapct Hubu se sluchátkem v uchu, telefonem ležérně vetknutým v kapse a vyvolávám dojem blázna, protože se bavím zdánlivě sám se sebou. V pátek, zrovna když jsem dokončil jeden hovor, jsem koutkem oka zachytil pohyb. Otočil jsem se. A on tam stál. Modrém triku, s černým batůžkem na zádech. Vzhledem připomínal Shreka v nejlepších letech. Ztuhl v pohybu jako kočka, kterou jste přistihli, jak se k vám plíží a je jí z toho trapně.

“Nebojte pane, já nechci peníze,” zdvihl ruce v obranném gestu a zatvářil se nešťastně. “V pohodě,” odvětil jsem. “A co teda chcete?” Jen tam stál a probodával mě těma tmavýma Shrekovskýma očima. “Nemohl byste mi koupit něco k jídlu?”

Vyrazili jsme za roh k vietnamcům do večerky a on mi cestou vyprávěl. O tom, jak dojel ze Slovenska po rozvodu a nedojel do Plzně, kde bydlí. O tom, jak ho úřady v Brně odmítly, protože musí do místa bydliště, na což nemá peníze. O tom, jak blízko je od nejistoty v zaměstnání nebo ve vztahu na ulici. Někdy si myslím, že na ten rozdíl zapomínáme. Na to, jak tenká ta hranice je.

Koupil jsem mu klobásy, sýr a bochník chleba. Byl včerejší, ale trval na tom, že mu to stačí a že čerstvý nechce. Když si to všechno cpal do batůžku, nedalo mi to. Vytáhl jsem z peněženky pár stovek a podal mu je s tím, ať si od té Plzně zajede. Když si je bral, měl v očích slzy. Podal jsem mu ruku a sledoval, jak se vydal směrem k nádraží, až pomalu zmizel v davu.

Otázky, otázky a odpovědi

Samozřejmě, že mě napadlo, jestli peníze nepropije. Představil jsem si slušnou řádku lidí, kteří by mi řekli, že jsem hlupák, protože jsem tzv. vyhodil peníze. Někteří z nich by tu částku hbitě přepočítali na množství piv, která jsem si mohl koupit. Jiní by jen mávli rukou. A ano – uvědomuju si, že když naučíte lidi chytat ryby, je to lepší, než jim rybu dát.

Napadla mě ale ještě jedna myšlenka, kterou často nahlas neříkáme. Myšlenka, že nemůžeme kontrolovat, co se stane. Můžeme věci pouze ovlivňovat. A tak je na Shrekovi, jestli dojel do Plzně anebo skončil někde v putyce. Je na něm, jestli se chopil příležitosti a naučí se znovu chytat ryby. Nebo jestli se spokojí s tím, že se nají na jeden den. To, co jsem mohl ovlivnit já, jsem udělal. Rozhodl jsem se pro něj příležitost vytvořit. V dobré víře, že ji využije. Pokud ho příští týden potkám zase, nebudu mu to mít za zlé. Ani sobě.

A v tom je právě ten vtip. Myslím si, že když uděláme rozhodnutí, měli bychom s ním být v míru, bez ohledu na to, jak to dopadne. Když vykročíme, měl by přijít klid a ne pochybnosti, jestli je ta cesta správná. Protože pochybnosti vycházejí ze snahy kontrolovat to, co se děje. Ze snahy kontrolovat život. Jenže život se o sebe postará sám. A tak je v pohodě být v pohodě a občas někomu naplnit břicho. Co si myslíte vy?