O slepičí krok? Ani náhodou!

Na Nový rok, o slepičí krok. Tahle pranostika demonstruje to, jak se po malých krůčcích prodlužuje den. V osobním rozvoji jsou malé krůčky velmi oblíbené. Proč taky ne. Jsou funkční. Ale jen chvilku. Když přijde na věc, potřebujete spíš sedmimílové boty. Tedy, pokud chcete někam dojít.

Před časem jsem přestal chodit do Toastmasters. Jedná se o klub, kde se naučí mluvit na veřejnosti i ten, komu se dělá špatně jen při čtení o této bohulibé činnosti. Byl jsem aktivním členem víc než tři roky a také jsem klub jeden rok vedl. Proč jsem opustil podporující prostředí, které prokazatelně pomohlo nejen mě, ale tisícům dalších lidí? Je to jednoduché. Jednak jsem chtěl dát prostor novým košťatům a nezaclánět. To je to nejlepší, co může občas lídr udělat. A taky jsem cítil, že je pro mě tento klub už malou výzvou.

V Toastmasters, stejně jako na mnoha dalších místech, je totiž velmi podporující atmosféra. Řečnické umění se učíte po malých krůčcích a neustále se máte o koho nebo o co opřít. Hrozba klopýtnutí je tak velmi malá a když už klopýtnete, všude okolo je tolik záchraných sítí, že by s nimi Stařec vylovil celé moře. Skvělé prostředí pro začátek, ale ne pro to, abyste vyrostli opravdu hodně vysoko.

21 týdnů osobního růstu – stahujte nyní zdarma!

Knížka obsahuje 21 příběhů pro váš osobní rozvoj.

Chci knížku ZDARMA

Skok do neznáma jako lék

Pamatuji si, jak jsme před nějakou dobou v Toastmasters představovali jednotlivé role na setkáních. Velmi obávanou roli hlavního hodnotitele jsem ostatním vysvětloval já. Je to osoba, která hodnotí celé setkání a dává spoustu zpětné vazby. Tradičně byla opředená tím, že než se do ní někdo pustí, musí projít “dlouhou cestu” a “nasbírat zkušenosti”. Tenhle priming vedl k tomu, že se této roli spousta členů vyhýbala. Než jsem píchl do vosího hnízda.

“Tahle role je jednoduchá. Jediný, co potřebujete je být alespoň na pěti setkáních a být alespoň jednou moderátor setkání. Takže si ji klidně můžeš vzít ty, ty, ty a ty.” Znělo ve zkratce moje vysvětlení role. Místností se rozhostilo ticho, jako když někdo řekne sprosté slovo v kostele. Následně mě probodávaly střídavě udivené a nesouhlasné pohledy. Zastánci konzervatismu kroutili hlavami a nejraději by členy ještě dlouze připravovali. Jenže už bylo pozdě.

Hned následující týden se role hlavního hodnotitele chopil kluk, který si na ni do té doby nevěřil. A příští týden další takový. Možná nezvládli roli perfektně. Ale zvládli ji. A neuvěřitelně díky tomu vyrostli. Poté, co skočili do neznáma, zjistili, že mohou létat. Tento příběh z řečnického klubu je paralelou k situacím, kdy chceme v životě dokázat něco velkého. Často nám rozum (a moudří staří) velí, že musíme jít pomaličku a hlavně, hlavně opatrně. Jenže když půjdete pořád podél zdi, tak nikdy cestu nepřejdete.

Logické důvody a další smetí

To, co nás často drží zpátky od velkých kroků a ochoty riskovat, jsou rozumové důvody. Mozek nám zracionalizuje a vysvětlí, že prostě hrát na jistotu je dobrá strategie. V našem týmu kdysi vznikl výraz “přizdihráč”. To, když hrajete moc při zdi. Judd Apatow, uznávaný režisér, prohlásil: ” Pokud chceš uspět, tak musíš ten skok udělat. Pořádný film nenatočíš s partou přátel domácí kamerou. A nikdy pro ten skok nebude logický důvod. Bude jen tvoje chuť to opravdu dokázat.”

Tak si říkám, že všechny ty rozumné důvody a bezpečné cesty stejně vedou na stejnou mýtinu. Na tu, na kterou na konci života dojdeme všichni. Možná tedy není žádný rozumný důvod ohánět se rozumnými důvody a dělat kvůli tomu příliš malý pokrok. Přílišné riziko je čiré šílenství, ale nemůžu se zbavit dojmu, že příliš málo rizika je jen opačnou stranou stejné mince.

Jak to máte vy? Kdy jste udělali skok do neznáma a jaká to byla zkušenost? Nebo hrajete raději na jistotu? Jakou vidíte souvislost mezi hrou na jistotu a mírou progresu?