Kdo za to vlastně všechno může?

Tento týden na mě téma pro tohle krátké zamyšlení křičelo snad odevšud. Na schůzkách s klienty, na drinku ve Čtyřech pokojích, při natáčení podcastu Život Jako Hra a dokonce i v Brně na hlavním nádraží, kde se většinou okolním vjemům spíš vyhýbám, protože jinak po mě ty vjemy často chtějí peníze, cigára nebo obojí.

Nejvíc mě ale ta myšlenka praštila do nosu při rozhovoru s kamarádem ve čtvrtek na pivu. Sedíme si tak u Dřevěného vlka, já se cpu křídly a on burgrem. S týdenním předstihem popíjíme zelené pivo a plkáme o podnikání, osobním rozvoji a všech těch intelektuálních věcech (jak to nedávno označila moje kamarádka). Na přetřas dojde i naše vzájemná spolupráce, kterou tento kamarád už tři měsíce posouvá.

No jo, já toho mám hodně

“Když já teď Honzo fakt nemůžu. Já toho mám v práci tolik. A jsem s tím projektem po termínu. Já to nejdřív musím dodělat.” Slyším, jak omlouvá svůj přístup. Slyším, jak je obětí okolností. Slyším, jak zodpovědnost za to, co se u něj děje, předal někomu jinému. Stejně jako jsem to slyšel už stokrát předtím. A stejně, jako ve všech předchozích případech, se mi otevírá kudla v kapse.

“Hele” odpovím: “Možná tě to překvapí, ale ty sis tohle všechno VYBRAL. Možná ne všechno vědomě, ale je to tak. To, že děláš 10 hodin denně včetně víkendů je tvoje volba. To, že kvůli tomu odsouváš svůj progres, je tvoje volba. To, že kvůli tomu zanedbáváš svoje zdraví a svůj odpočinek, sis vybral taky.”

Kamarád na mmě hledí jako husa do flašky. “Každý den máš možnost si vybrat jestli budeš makat 10 hodin nebo jen 9. Jestli tu jednu hodinu využiješ pro sebe anebo ji věnuješ někomu jinému. Vypadá to, že máš ve svých prioritách jasno. A ty rozhodně nejsi na prvním místě.” pokračoval jsem. A on oponoval a jindy souhlasil a jindy zase oponoval. Prokousat se skrze limitující přesvědčení nemusí být snadné.

Taky se krmíte bullshitem?

Pokaždé, když se přistihnete, že říkáte “já nemůžu” nebo “rád bych, ale…”, zpozorněte. S velkou pravděpodobností si na zlatém podnose vlastních myšlenek servírujete mentální *račky – a ne, nemyslel jsem hračky. A to je zlé. Protože svobodná mysl se nebojí pohlédnout pravdě do tváře. Nenamlouvá si, že nemůže nic ovlivnit. Koná.

A tak je život výsledkem vašich rozhodnutí a voleb (sakra, ta paralela s politikou mi dělá nějak šoufl). Když převezmete plnou zodpovědnost za to, co děláte, dostaví se kouzelný stav. Svoboda. Svoboda mysli, která ví, že nemusí nic a může všechno. Svoboda mysli člověka, který řídí svůj život.