Neustálá kritika jako ochrana vlastního ega

Dnes se podělím o příběh manažerky, se kterou jsem se ve středu setkal na workshopu “Základy koučování”. Jak už název napovídá, na workshopu seznamujeme různé lidi s povahou koučování a poté, co koučuji jednoho z účastníků, vyzkouší si to všichni vzájemně na sobě. Je to velká zábava, při které se ukazuje, že koučování opravdu není pro každého.

Chodím mezi účastníky a dávám jim zpětnou vazbu, aby si z workshopu odnesli maximum. Tentokrát jsem si všiml, že asi po pěti minutách konverzace jedna dvojice dam neví jak dál. Očima hledaly pomoc jako dítě ztracené v supermarketu. Přisedl jsem k nim a zeptal se, jak to jde. A hned jsem schytal sprchu.

“Honzo, já nevím jak dál. Podle mě to je nekoučovatelný téma. Je to fakt hrozný. Já být v takové situaci, tak si to snad ani nedovedu představit. To je nevyhratelná hra.”
Zajímavé. Paní, říkejme jí třeba Věra, se přišla naučit zákaldy koučování proto, aby dokázala lépe porozumět svým zaměstnancům. Chtěla pozdvihnout jejich pracovní výkon. Jen během těchto pár vět mi bylo jasné, proč se jí to doposud nepodařilo. Nekoučovatelný téma. Fakt hrozný. Nevyhratelná hra. Těmito výrazy po pěti minutách krátkého rozhovoru označila životní situaci svojí koučovací parťačky. Bylo mi jasný, že paní Věra je ztělesněná chodící kritika.

No nic. Poskytl jsem jí zpětnou vazbu, kterou moc nepřijala. Její koučovací partnerka se začala obhajovat, že její život je úplně v pohodě. Než se z toho stala kovbojka, uvedl jsem věci na pravou míru a pak prohodil role.
Teď, když o tom přemýšlím, dochází mi, jak NEUVĚŘITELNĚ MOC chybí koučovací dovednosti v našich běžných životech. Říkám si, jaké by to bylo, kdyby se učily na školách. Kdyby nadcházející generace byla o takový kus lepší než ta naše.

Jen považte – lidé by dokázali ostatní vyslechnout, aniž by hodnotili jejich postoje, názory a život. Nesnažili by se neustále něco vyřešit, ale namísto toho se v konverzaci zaměřili na energii mezi lidmi. Namísto rychlé a povrchní konverzace (za 5 minut dokážu říct, že tvůj život je k ničemu), by nastoupila hloubka a porozumění.

Utopie? Kdo ví. Možná ještě potřebujeme zkritizovat dostatek lidí, než si uvědomíme, že se tím snažíme pouze chránit vlastní ego :). Možná přibývá lidí, kteří si uvědomují, že když něco nejde, je zapotřebí začít u sebe – namísto kritizování okolí.

A co vy? Taky děláte rychlé soudy? Máte někdy pocit, že “tomu” rozumíte už po pár větách? Inu, nikdy není pozdě začít experimentovat a prověřit, jestli je tenhle přístup funkční :).