Trocha vlastní poezie v každodenním bytí

Trocha vlastní poezie každý den prospěje vám i lidem ve vašem okolí. Doporučuje jedenáct zenových mnichů z deseti. Fakt. K tomuhle prohlášení mě přivedla zkušenost z koncertu undergroundové legendy Smädný mnich. Ale popořadě.

Dnešní doba je silně orientovaná na výkon. Většina lidí, které koučuji, má před očima výsledky, možná nějaký růst a pak zase výsledky. Učíme se, jak dělat věci efektivně, bavit se jenom o tom důležitém a stihnout toho co nejvíc v co nejkratším čase a s co nejmenším úsilím. Já to podporuju. Dnešní svět nám umožňuje dosahovat dříve nepředstavitelných věcí a něco ve mě niterně fandí všem, co to s úspěchem myslí vážně. Jenže tomu často něco chybí. Poezie všedního bytí.

Než začnete kroutit očima jako při recitaci Polednice, uvedu to na pravou míru. Poezie má mnoho podob. Pro někoho je to bytí teď a tady. Pro jiného nesnesitelná lehkost bytí (Milane, Milane…flow se neříká…). Pro nás v Život Jako Hra to vystihuje slovo hravost. Ta unikátní kvalita bytí naživu. Ty chvíle, kdy vám všechno dává smysl, ačkoliv okolnímu světu to může přijít jak z chráněné dílny. Ty chvíle, kdy jste sami sebou a bavíte se tím, co děláte. To je poezie. A přesně ta dnes na hodně místech chybí.

Možná je to tím, že jsme vedeni k perfekci. Ukazujeme jenom to, co takzvaně stojí za ukázání. Oceňujeme jen to, co “stojí za to”. Schováváme před světem věci bláznivé, dětinské, nedokonalé a takové, které neodpovídají standardu, který diktuje společnost. Zabíjíme autentičnost a radost z prostého bytí tím, že nosíme masky normálních lidí. Protože ta poezie všedního bytí je mnohdy bez pozlátka. Špinavá, drzá a vyzývavá jako prostitutka, která ví, že jí stejně neodoláte. Zákeřná jako elektrický kabel na kraji bazénu. Autentická jako život sám.

Miluju, když někdo nepokrytě projevuje to, jaký je. Když vzdává hold životu. Když tvoří vlastní poezii bytí. Je sám sebou. A tak se stane, že na nejnovější iPhone točím v nejzapadlejším baru v Brně big beat. Ta chvíle se nejspíš nezapíše do síně slávy a i těch pár diváků, kteří přišli, ji brzy zapomene. Nevadí. Její kouzlo spočívá v přístupu. V lehkosti, se kterou borci hrají. V nadsázce, se kterou přistupují k vlastnímu vystoupení. V poezii vlastního bytí, kterou žijí.

Mám pro vás výzvu. Dejte prostor sami sobě. Ať už jste malí, velcí, staří mladí…dopřejte si ten komfort dělat něco jen tak. Bez potřeby dosáhnout výsledku. Bez snahy vypadat dobře. Bez nutnosti udělat to správně. Zažijete ten dnes tak výjimečný stav, kdy děláte něco jen proto, že vám to dává smysl. Zažijete poezii v té nejčistší podobě.

PS: Podělte se. Co je to “ono”? Co je ta věc, při které se cítíte nejvíc naživu? Pro mě je to koučování a psaní. Někdy běh. A jak to máte vy?
PPS: U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo…jak se zdá, někdo se cítí být naživu při psaní o smrti. Sorry, Karle Jaromíre.

Obrázek: Getty Images.