Diagnóza jako nástroj manipulace

Jak nevědomky neškodit ostatním a sami nespadnout do sítí, které okolo nás utkal důmyslný “odborník”.

Volal mi kamarád. Vyjednává pro mě jednu zakázku a informoval mě o průběhu. Také na mě měl pár dotazů. “Honzo, spolupracuju teď s jedním chlapíkem, dělá mi s bráchou mentora při rozjezdu nového projektu. Chtěl bych znát tvůj názor.” Zatímco mi diktoval webovky, na které se mrknout, někde vzadu v hlavě mi vyskočila malinká vlaječka, rudá jako trenýrky pana prezidenta.

Na stránkách jsem neshledal nic škodlivého, chlapík vypadal velmi solidně, včetně referencí. Spíš jsem si říkal, že je škoda, že se s tímhle obrově příbuzným kolegou zatím neznám. Zeptal jsem se kamaráda, proč vůbec chce znát můj názor. “Hele, ten chlap na mě působil v pohodě, jen jsem chtěl ještě pohled někoho dalšího.” Nedokážu říct proč, ale rudá vlaječka v mojí hlavě se začala zvětšovat – asi jako když se k vám blíží vlajkový průvod.

“Honzo, a co je to prosímtě divergentní mozek?” Ptá se dál kamarád. Zarazím se. Je to pojem, který jsem nikdy neslyšel. Je zvláštní. Nedává smysl. “Proč se ptáš?” Nadhodím do ticha iPhoního reproduktoru. “No, to mi řekl ten mentor. Že mám divergentní mozek. Když jsem se s ním bavil, že nemůžu večer přestat myslet na práci.” Aha. Rudá vlajka v mojí hlavě nabrala olbřímích rozměrů. Jako když je srpen a vy si uvědomíte, že tou vlajkou mává voják na tanku mířícím k Praze.

21 týdnů osobního růstu – stahujte nyní zdarma!

Knížka obsahuje 21 příběhů pro v áš osobní rozvoj.

Chci knížku ZDARMA

Jak je to s tou diagnózou?

Ve chvíli, kdy můj kamarád dořekl, jaké se mu dostalo diagnózy, jsem věděl, že tady něco nehraje. Hodil jsem do Googlu “divergentní mozek”, zatímco jsem s ním sdílel, že to, že myslí večer na práci je mnohem spíš mentální návyk související s pozorností, než že by se mu dostávalo nějakého specifického druhu mozku. Asi vás nepřekvapí, že jsem o divergentním mozku nic nenašel.

Jedná se nejspíš o pojem, který si ustálil onen mentor a používá ho pro komunikaci se svými klienty. A v tom to všechno je. Je velice snadné někomu udělit diagnózu: “Máš divergentní mozek. Máš ADHD. Máš zánět kosti od blbosti.” Protože kde je diagnóza, je i řešení. Je tedy v zájmu člověka, který má řešení, aby okolo bylo vždy dost lidí, kteří trpí potřebnou diagnózou. Asi tušíte, že tady něco smrdí.

Faktem je, že my jako lidé máme silnou tendenci brát si diagnózy a hodnocení ostatních za své. Zvláště, je-li ten, kdo hodnotí v našich očích autoritou. Tam pak stačí velmi málo k tomu, abychom si začali dělat hlavu s tím, co vlastně vůbec nemusí být relevantní. A velmi snadno se dostaneme do fáze, kdy ochotně kupujeme řešení na naši diagnózu. Hádejte od koho.

Co kdyby byli všichni skvělí?

Někdy jsem nepokrytým optimistou. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby všichni byli skvělí. Kdyby každý vnímal svoji skvělost a dokázal využívat víc ze svého potenciálu. Kdyby zmizely pseudoproblémy a diagnózy, které si “zasluhují pozornost a řešení”. Líbí se vám ta představa? Zapojte se do ní a pojďte ji společně vytvářet.

Stačí, když si budete všímat toho, co říkáte ostatním. Jestli jsou to rychlé soudy, názory anebo nálepky. Ty jsi takový, ty jsi makový a ty bys měl dělat do včel. Faktem je, že běžné konverzace jsou tímhle hodnocením prodchnuté skrz na skrz. Faktem také je, že tak vlastně neustále ostatním házíme klacky pod nohy. Že jsme neustále v nějaké diagnóze.

Podle mě si to lidé okolo nás nezaslouží. Stejně jako si to nezasloužíte vy. Někdy pro samou diagnózu úplně zapomeneme žít. Ať už se jedná o prohlášení otce k synovi: “Ty jsi vážně neschopnej”, se kterým se syn podvědomě pere ještě příštích deset let, anebo: “Ty máš divergentní mozek”, které může klienta stát pár neklidných nocí a pár tisícovek na “léčbě”.

Jak tohle téma vidíte vy? Jakou nálepku či diagnózu dal někdo v poslední době vám? A při jakém hodnocení směrem k lidem okolo vám jste se přistihli vy? Napište komentář.
Sdílejte příspěvek, rozšíříte tím pohodu mezi své přátele :).