Když dojdete na konec, tak…

Konce patří k životu stejně jako nové začátky. Jenže tohle klišé se snadno říká a hůř žije. Tento příběh ukáže, že je tady možná ještě další rozměr. Takový, který osobnostně rozvojové magazíny nevidí a nemohou vidět.
Přišla mi esemeska od klienta. Honzo, chci ukončit koučování, necítím se v něm dobře. A nic víc. Projela mnou vlna paniky, asi jako když je vám šestnáct a vaše první láska směřuje váš vztah k vašemu prvnímu milostnému dramatu. Jakmile pocit chladu u páteře opadnul, otřásl jsem se a zareagoval.

Aby bylo jasno – s mými klienty většinou spolupracuji rok a déle, ale čas od času prostě některý skončí. To je v pořádku. Přestože můj kalendář volných termínů už nemá skoro žádné volné termíny, pokaždé mě to zasáhne. Pokaždé přijde můj vnitřní kritik a udělá ze mě zase puberťáka s beďary na nose, hlavou plnou snů a pocitem odmítnutí hluboko v srdci. (Přemýšlím, jak moc se toho vlastně za posledních dvacet let změnilo…snad aspoň ta pleť).
Jsem přesvědčený, že právě ty pocity, které jsou spojené s koncem něčeho (vztah, spolupráce, oblíbený seriál), jsou příčinou toho, proč mnoho lidí zůstává stát na místě. Proč?

Fakta vs interpretace

Náš mozek miluje, když si může věci vykládat po svém. O to víc to miluje náš vnitřní kritik, který nám nabídne ty interpretace, které nám uškodí, ale vyvolají silné emoce. A tak i já jsem si chvíli říkal, co mého hráče vedlo k tomu, že se rozhodl naši spolupráci ukončit. Nicméně vím, že interpretace jsou lži a tak jsem ho pozval na pivo s tím, že bych chtěl dostat zpětnou vazbu. Co myslíte, že jsem se dozvěděl?

Ukázalo se, že ještě velmi těžce nese ztrátu blízkého člověka, kterou nedávno zažil. Bylo to i téma, které provázelo naše poslední setkání. Téma, které se prolínalo vším. Důvod, kvůli kterému se necítil dobře v mnoha situacích. Včetně koučovací konverzace. Ano, tušíte správně. Interpretace, kterou mi nabídl můj mozek, byla mylná. Mířila na to, že jsem určitě něco udělal špatně. Že jsem příčinou toho, proč se můj hráč cítí v koučování špatně. Jenže pudl byl zakopaný úplně jinde.

A to je princip, který se prolíná celým naším bytím. Až příliš často se vidíme jako příčinu toho, co se děje. Až příliš často jsme hlavními hrdiny toho, co se odehrává. Jako by slunce svítilo pro nás a Země se točila směrem, kterým ukážeme. Já to chápu. Koneckonců jsme hrdiny našeho vlastního světa. Ve kterém se ale obrovská spousta věcí děje a bude dít i bez nás.

Konce hodné milování

Osobně jsem se naučil milovat, když něco končí. Začalo to tím, že jsem si přestal konce brát osobně. Uvědomil jsem si, že tady byly a budou. Že je to jako když jdete podchodem. Na jednom konci tam vejdete a na druhém vyjdete. I kdyby v tom podchodu hráli všichni muzikanti světa a na stěnách byly místo graffiti výdobytky umění, stejně byste z něj na konci vyšli. Když se snažíme lpět na něčem, je to jako zůstávat v jednom podchodu. Trvat na tom, že by měl být delší anebo měl vést do nekonečna.

Jenže podchody vedou tam, kam se potřebujete dostat. Nutně musí skončit, abyste se dostali zase na denní světlo a mohli si vybrat, kam nasměrujete svoje kroky. Stejně jako nutně musí skončit některé věci ve vašem životě, aby uvolnili místo jiným. Stejně, jako musí skončit některé vaše činnosti, abyste se mohli věnovat jiným. A jako musí pryč staré oblečení, aby mohlo přijít nové. Ta otázka není “jestli” něco ve vašem životě skončí. Ta otázka je kdy.

Když se na konce podíváme touto optikou, možná zjistíme, že některé měly nastat už dávno. A že je nemožné konce nemilovat.

S čím chcete / potřebujete skončit vy? Co přestanete dělat, abyste mohli začít s něčím novým? A na čem trváte, ačkoliv už je to vlastně neužitečné? V kterém podchodu jste se zasekli?

Budu rád za vaše komentáře, stejně jako za sdílení tohoto článku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..